Motocykly

Byl leden 2016. V Plzni to ani nebylo poznat. Slunce svítilo, po sněhu a mrazu ani památky... A v tento čas jsem se dozvěděl, že v malém městě u Telče žije nějaký podivín, který má plný dům starých motorek. Kupodivu se mi podařilo získat jeho telefonní číslo. Ještě podivnější bylo ovšem to, že telefon zvedl. Po dlouhé rozmluvě souhlasil, že by mě do domu pustil a možná by určitou motorku i prodal. Šlo podle domluvy o Manet 90. Zajistil jsem si ubytování v Telči a vyrazil na Vysočinu. Už na sjezdu z dálnice bylo znát jiné podnebí. Sněhový poprašek cca 5 cm vysoký nesvědčil mým teniskam, když jsem se brodil na benzínce k pokladně.

Vysočina mě přivítala jak se patří. Začal se sypat sníh takovým tempem, že než jsem dojek k panovi podivínovi, napadlo ho dvacet čísel ! Zima zcela ovládla počasí. Zatímco v Plzni, když jsem odjížděl, vládlo jarní počasí, v Telči mrzlo, až sníh jiskřil.

Dům podivínův byl pastvou pro oči veteránistovi. Stodola, garáž, dílna i sklepy, plné dílů a rozebraných i nerozebraných motocyklů nejrůznějších značek. Předmětný Manet 90 ležel uprostřed toho na zemi dílny, rozebraný do šroubku, s neúplným motorem, prorezlými blatníky i předními vidlemi, rozbitými světly s chybějícími drobnostmi, které se tak "krásně" shání, ale s "papíry". Ovšem za cenu zlata.

V hlavě jsem probíral hromadu rezavého železa, které bývalo motocyklem. Procházka nočním historickym centrem města dokáže probudit nadšení. A tehdy se to stalo. Na mobil mi přišla zpráva. "Nabízím ČZ 125 b, kompletní, v původním stavu."

----------------------------------------------------------------------

A bylo rozhodnuto. "Béčko" bylo vždy mým snem. Na zprávu jsem odpověděl, i požadovanou nabídku ceny připojil. A pak dlouho nic. Až druhý den odpoledne, a to s tím, že ji musím vidět, že není v moc pěkném stavu.      A to hlavní, motocykl se nachází ve Starém Plzenci.P roto jsem musel jet 240 km, abych nakonec našel "béčko" 5 km od mého bydliště. Zpáteční cestu si ani nepamatuju. V hlavě jsem měl jen "zetku".

    Z Vysočiny se mnou přišla do Plzně i zima. Je už takové pravidlo, jak někam jedu v zimě pro motorku, je kalamita. I tehdy alespoň nasněžilo a přituhlo. 

Nadešel večer, na který jsem se moc těšil. V domluvený čas jsem zapřáhl vozík a jel. Lednový večer, temná ulička staré čtvrti, do promrzlé tmy teple svítila úzká  okna gotického kostela. Lepší scénu si při zakoupení veterána nelze přát. Pán, který motorku prodával, již čekal před domem. Otevřel velká dřevěná vrata a v průjezdu stála "zetka". Zaprášený stroj, v opuštěném starém domě, poletující sníh, míhající se před okny sousedního kostela. Prohlédl jsem zetku jak jen bylo za světelných podmínek možné. Na první pohled bylo jasné, že na ní nějaká práce bude. Pak jsme naložili stroj na vozík, pán mi předal doklady, vyřídili jsme finance a už s ní uháním k domovu.

Zetku jsem doma ještě za tmy a sněžení znovu prohlédl a vyfotil. Radost z "nového" stroje byla obrovská. Měl jsem nyní čas přemýšlet, jak s motocyklem naložím. Klasická otázka - renovovat / nerenovovat. Restaurovat. Rozhodl jsem se pro citlivé restaurování. 

Protože jsem s motocyklem chtěl jezdit, musí být v pořádku nejen motor, ale i kola a brzdy. Původní majitel, který zetku zakoupil v roce 1947 ji asi hodně používal. Provedl na ni v průběhu let opravy, amatérské, nicméně funkční. Někdy, odhaduji po roce 1950, pořídil zetce nový nátěr, červenou jawàckou barvou. Kola pak natřel odstínem slonová kost. Červený nátěr se na mnohých místech sám odlupoval. No někde držel jako čert.